Dívky zaseklý hlas se proměnil v pobouřenost. Běží, běží dál a dál do temného lesa přes louku svého dětství. Přítomný okamžik pohltil soumrak na obloze. Řada stromů dýchá skrz své listy a dohlíží na její emoce, šeptá její jméno, které se odráží na mlhu rvoucí a poslední zlaté paprsky, které brzy zapadnou za vysoký a travnatý kopec. ” Valentýno, Valentýno. ”
Bosé nohy si špínou zakopává svou dlouhou noční košili, bílou s krajky okolo zápěstí a s drobnými růžovými kytičkami, které jsou ručně vyšívané.
Síla ji už nezbývá. Dlouhé vlnité vlasy v barvě lískového oříšku vlají v lehkém větru, cop se rozpouští a ohlíží se na všechny světové strany. Nepřestává utíkat do neznáma, její hořkost v srdci překryla strach. Má suché rty a červené tváře. Konec červencového počasí se chýlí k studeným večerům. Valentýna dýchá hluboce a rychle, dokud neupadne na kolena, která si pádem rozbila, dokud se vzlykavě nerozpláče. Zkroutila své jemné a malinké tělo do klubíčka a v ráji mechu usnula. Slzy ji uschly na něžné tváři, oči měla unavené a těžké.
Zvířata v lese cítí neznámou přítomnost člověka, sovy houkají. Srnčí zvuk podobný štěkání se ozýval v meziprostoru. Plachá zvěř si žije samotářsky ve světlých lesích a lesostepní krajině. Večer se přehoupl v noc, dorůstající měsíc se dá pozorovat ze země a intenzivně svítí v tvaru písmene D.
” Cítím se tak malá, Bože můj pomoz mi odehnat mé osamění. ”
Valentýna tenkým hláskem v polospánku prosí o pomoc. Probouzí ji nostalgická vůně zralých plodů jahod, borůvek a malin. Teprve nyní si uvědomuje, že utekla od svého života, který se nepříjemně zastavil. Síla hněvu zvítězila a ona jako oheň připadala si, jako žlutý čadivý plamen. Tma však byla všude kolem, ví že musí přečkat noc na kořenech kmenů. Noční můry se jí přemítají před očima, a tak nepozná rozdíl mezi snem a realitou. Ve vzduchu byl cítit chladivý vánek a košilka ji sklouzávala z ramen.
V dálce slyší křupání větví. Pomalinku zvědavostí otevírá oči, ale tma je černá, neviděla vůbec nic, až do momentu centimetrového světýlka, který se plížil směrem k místu, kde tráví svůj vzácný čas. ” Sakra! ”
Nevědomky vykřikla nahlas. Dlouhé hnědé vlasy se zasekly pod zamotanou větvičku vedoucí ke kmeni, na kterém si opřela opatrně svou hlavu. Světýlko se blížilo a když své zelené oči zaostřila, uviděla starší osobu držící lucernu.
Chtěla utéct, ale kroky byly rychlejší, bušení srdce bylo prudké.
Cítila volnost svého rozpuštěného copu. ” Děvenko, jsi v pořádku? ”
Do tichého lesa vstoupil lidský hlas, obloha byla najednou posetá kouzlem, hvězdami a Valentýna dlouho mlčela. Prohlížela si stařenu, která držela žluté světlo ve své scvrklé ruce, stíny se houpaly rozklepáním. Na sobě měla dlouhou šedivou sukni s třásněmi, které si tancovaly, jakmile své kroky před tím zrychlila. Stejně tak měla třásničkou omotaná ramena, šála ve stejné barvě obkružovala shrbené tělo. Čistě šedivé vlasy, jako kouzelnou studánkou umyté, má stočené do drdolu na temenu oválné hlavy. V černých očí se jí škodolibě zablýskne. ” Nemusíme mluvit, jen kývni jestli jsi v pořádku.” `Valentýna nejistě kývla, koukala na stařenku ze zdola, vyděšeným ale zvědavým pohledem. Přitáhla si svá rozbitá kolena k sobě a objímala svou bolest.
” Dobře, dobře ” šeptala starým hláskem několikrát za sebou a zamyslela se.
” Víš, neměla bys tu být, takhle sama a v noci.. snad i mlaďounce vypadáš, sotva na šestnáct.” Netopýr vyrušil jejich oční kontakt, vítr vlál sem a tam. Stařenka natáhla svou volnou ruku a dívka se pomocí zvedla.
” Co ti to tu vyprávím, však i já tu nemám co dělat takhle pozdě večer, kanci určitě civí na neznámou přítomnost lidí a jsou vyděšení, ale pojď semnou, ukážu ti něco. ”
Dívka se lehce usmála a podpírala svou novou přítelkyni, jedinou přítelkyni. Nyní bylo slyšet křupání větví dvakrát, kroky šly pomaleji a opatrněji, ticho mezi nimi bylo hlasité, ale příjemné, protože nesmělost pominula. Nešťastnost se vyměnila za naději. Anděl strážný viděl důvod dát přesně tyto dvě duše dohromady, aby svými pohledy cítily pochopení a lásku k večerní a letní hodině. Aby zažily večer plný překvapení a klidu, společně s tou druhou.
” Na co se budeme dívat? ” Mladá dívka stařenky se zeptala.
Ta se však zastavila, protože teprve nyní její hlas poznala.
” Slyšíš ten šum větví? Vidíš tu alej? ” Odpověděla otázkou a ukázala na stromořadí a cestu, která byla těžko vidět v takové temnotě.
” Ano, ano.”
Slyšely melodii, viděly poezii. V půli cesty si uvědomí jak je život ztichlý a pomalý, vztek a opovržení zmizelo, Valentýna už neutíká. Byla zachráněna přítomností ženy, která ji ukázala výjimečnost v přírodním ráji, ve světě ke kterému má největší náklonnost.
” To jsou světlušky! ”
S údivem se naplno usmála, zastavila se a své maličké prsty si položila na tvář, jako kdyby snila nad něčím co nikdy nemůže zahlédnout. Nemohla uvěřit, že je to reálné. Svatojánská muška není jen v pohádkové knížce na nakresleném obrázku. Připadala si jako kdyby přesně takovou pohádku otevřela a byla uvnitř mezi slovy, jako kdyby se ztratila a bloudila ve stránkách, jako skřítek schovávající svá přání do šuplíku.
” Jako malá jsem si je představovala, ve svých snech si s nimi povídala a věřila, že je doopravdy zahlédnu. Myslela jsem si, že svítí žlutě, ale vidím zelenkavou barvu! ”
Když popošly blíže, zahlédly ploché hnědé tělíčko se žlutými okraji s nitkovitými tykadly.
Valentýna napřáhne ruku mezi třpytící svět a je zatraceně šťastná.
Spolkne celou blaženost do svého nitra, dokud to jde. Stařenka se usmívá a jak kdyby v rohu místnosti pozorovala mladý život, který kdysi měla, jako kdyby pozorovala samu sebe hledající svůj smysl v maličkostech kolem ní.
” Děkuji. ”
” Za co má drahá? ” Stařenka odpověděla.
” To víte, tam v lese. Vysvobodila jste můj zaseklý cop z pod větví, vysvobodila jste mě z mého trápení. Já utíkala pryč, chtěla jsem co nejdál, ale síly mi už nezbyly. ”
Světlušky stále létaly mezi nimi, jejich konverzace byla obohacená znakem lidské, dobré vůle.
” Děvenko, nezapomínej, máš čas, na všechno máš čas. Na svítící broučky se chodím koukat celé léto, připomíná mi to mé dětství, na volnost a mladá léta.
Všechno bude zase dobrý, pozvu tě na teplé kakao, co na to říkáš? Bydlím sice v té strašidelné chaloupce, jak se tu po vesnici povídá. Čteš ráda? Jíš třešňový koláč? Mám plnou knihovnu pohádek a nezapomenutelných příběhů. To když jsem byla, .. “
Jako kdyby dokázala obejmout slovy, jako kdyby její pohledy uzdravovaly bolest. Od světlušek se pomalu ty dvě ženy vzdalovaly a přibližovaly k chaloupce, která byla malinká, uprostřed lesních cest s velkou zahradou lesních plodů a třešní.
Nastal rozbřesk. Valentýna zírá do prázdného stropu a vnímá zatuchlinu starého domu. Je přesně uprostřed obrovské postele a její tělo se tu ztrácí. Konečně vydechla ten těžký prach a napětí uvnitř sebe, které celou dobu držela v oblasti krku a ramen.
Neví kolik je hodin, nezáleží na tom. Mraky se roztrhávají od sebe, šedivá obloha rozevírá světlo. Je schovaná pod duchnou peřin v malé místnosti pouze s postelí u otevřených oken, u dvou nočních stolků vedle každého kraje a výhledem na hranatý psací stroj a polici s knihami.
Lustr je skleněný a nehybný.
” Byl to jenom sen? ” Ptala se sama sebe, ale cizí dům ji znejistil. Své bosé nohy dala na červený koberec a tichými kroky se šla podívat po domu. Hodiny tikaly, ptáčci zpívaly a sluníčko se probouzelo.
” Dobré ráno děvenko, odpočinula sis? Chceš si povídat o včerejším setkání se světluškami? “
Stařenka vyšla z kuchyně, kde vařila vodu na čaj a připravovala čerstvou snídani.
Nebyl to sen, byl to svítící zázrak.