120 minut do nárazu
Otevírám skříň. Konec světa není den na tepláky. Na sebe cpu tutu sukni, tričko se Shrekem, přes ramena šálu s třpytkami a na hlavu narážím hrnec. V zrcadle se směju sama sobě – jestli mě ten asteroid rozdrtí, tak aspoň budu vypadat jako kosmická diskokoule.
90 minut do nárazu
Na náměstí tahám nákupní vozíky. Stavím z nich trůn. Sedím vysoko nad lidmi, rozhazuju rohlíky a prohlašuju se za „Královnu Posledních Dvou Hodin“. Každý, kdo projde, dostane požehnání. Někteří se smějí, jiní berou rohlík vážně. Nikdy jsem nebyla tak důležitá.
60 minut do nárazu
Na dlažbu fixou píšu obrovským písmem:
„Milý asteroide, vem mě na drink, než mě rozdrtíš.“
Kolemjdoucí to čtou, někteří fotí. V tu chvíli je mi úplně jedno, že se celý svět řítí do zkázy. Jsem poslední básník planety.
40 minut do nárazu
Na horizontu se zvedá koza. Přísahám, že vypadá skoro mýticky. Neváhám, naskakuju na ni, jako by byla kůň apokalypsy, a jedu uličkami města. Vítr mi šustí tutu sukní a lidi mi mávají. Jestli tohle není svoboda, tak už nic.
15 minut do nárazu
Zastavuju na kopci, kde je nejlepší výhled na nebe. Tam si otvírám nutellu. Beru ji do náruče jako relikvii a cpu se přímo lžící. Hrnec na hlavě slouží jako megafon, do kterého zpívám:
“Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo… “
5 minut do nárazu
Asteroid už září na obloze jako druhé slunce. Lidi křičí, někteří brečí, jiní se objímají. Já stojím na koze, s nutellou v ruce, zpocená, šílená a šťastná.
0 minut do nárazu
Zvedám lžíci k nebi a směju se.
A pak vše pohltí světlo.