(část první – úvod)
Luna se poslední dobou probouzela s pocitem, že dny nemají začátek. Budík zvonil, ale ona ležela dál, protože v jejím těle nebylo nic, co by chtělo vstát. Strop nad postelí se stal jejím nejbližším známým – věděla, kde se odlupuje barva, kolik pavoučích vláken se chvěje v rohu, a dokonce si i zmemorovala počet prasklin v oknech vedle postele. Ale když se konečně přinutila vstát, stejně se cítila jako cizinka ztracená v novém městě.
Vesnice za oknem žila jinak. Děti pobíhaly po zahradách, lidé si povídali přes plot, a Luna měla pocit, že mezi ní a světem stojí skleněná stěna. Slyšela hlasy, ale nedokázala na ně reagovat. Viděla lidi, ale každým dnem se stávaly vzdálenějšími, až měla pocit, že tu snad ani nejsou. A ta únava… ta byla někdy nezdolná. Ve dvaceti letech se cítila vyčerpanější než její babička.
Jednoho večera vyšla ven, jen aby se nadechla. Ticho bylo hutné a vzduch voněl letní trávou. Sedla si do trávy a chvíli jen sledovala tmu. A pak si všimla maličkého světélka, co se mihlo kousek od ní. Vzduchem se nesla světluška – křehká, tichá, s vlastním světlem, které nepotřebovalo žádný pohon ze světa venku. Samo o sobě dýchalo krásou čirého blesku, který prorazil tmavou noc.
Usedla jí na ruku a Luna si všimla, že v jejím bliknutí není náhoda: rozsvítila se, zhasla, znovu zablikala. V té rytmice bylo něco známého, co jen čeká na dohledání, pořádné zarýpání se v paměti a vydlabání něčeho, co tam snad pořád někde vězí.
Světluška odletěla a tma všude kolem zůstala, ale Luna cítila, že v ní to bliknutí přece jen zakotvilo. Že našlo jakousi skulinku tam někde hluboko uvnitř jejího nitra a vyplnilo ji bez varování nebo otázek. Prostě tam nebylo… a najednou tu je. Malé, bezvýznamné, a přece jiné než prázdnota.
(část druhá – první kroky na světlo)
Další večery se Luna vracela na zahradu, jako by ji cosi přitahovalo ven. Nevěděla, co hledá, a bála se, že to celé byl jen klam, ale pokaždé, když se ponořila do ticha, objevilo se alespoň jedno malé světýlko. Někdy jen na pár vteřin, jindy zůstalo viset ve vzduchu déle, jako by na ni čekalo.
Začala si všímat, že světlušky přicházejí, když se v ní něco pohne. Když se pousmála, protože sousedovic pes zaštěkal tak legračně, až to nešlo přehlédnout. Když v šuplíku objevila pohlednici od matky s věnováním „Vždycky si pamatuj, že máš v sobě víc světla, než si myslíš“. Nebo když si pustila starou písničku a nechala ji rozeznít prázdný pokoj.
V těch chvílích se kolem ní zablesklo hned několik jiskřiček, které se vznášely v křehkém tanci. Kroužily kolem sebe a usedaly na její duši – tak jemně, že jí křehlo srdce. Luna nevěřila na znamení, a přesto v ní ty drobné okamžiky rozsvěcovaly cosi, co dlouho netušila, že v ní je.
Začala chodit delší trasou domů, jen aby měla šanci zahlédnout další. Světlušky pro ni byly jako malé důkazy, že i když je většina dne šedá, uvnitř ní pořád existuje prostor, který může rozsvítit barva. Žlutá barva, která pro ni nebyla už jen znamení tepla, ale i sálající pocit bezpečí a domova, který tak dlouho postrádala.
Přesto je sledovala s určitou nedůvěrou. Co když si to všechno jen vsugerovala? Co když se světélka objevují všem a ona jim dává význam, který tam není? V hlavě se jí ozývaly hlasy pochybností, ale srdce mlčelo jinak: pokaždé, když světluška usedla na její kůži, cítila se na okamžik víc živá.
(část třetí – možná, že nejsou)
Jenže jednoho rána přišel den, který se zlomil hned na začátku. Luna se probudila s těžkým tlakem na hrudi, tak silným, že se sotva nadechla. Vstát bylo nemožné, každá kost i sval jako by odmítaly spolupracovat. Ležela dlouhé hodiny a dívala se do stropu, dokud nebylo šero.
Když se konečně odplížila na zahradu, nečekalo ji tam nic. Tma byla dutá a pochmurná bez jediného záblesku naděje. Ani jeden kousek světla. Posadila se do trávy a čekala, až se něco mihne, ale vzduch byl prázdný. Zdálo se jí, že se světlušky rozutekly pryč – jako by i ony věděly, že dnes v ní není co rozsvítit.
Z očí jí vytryskly slzy, prudké a nečekané. Cítila, jak se hroutí iluze, kterou si začala stavět. Možná to celé byla jen náhoda. Možná žádné světlušky nikdy nebyly poslové naděje – jen obyčejný hmyz, kterému přikládala význam, aby přežila.
„Proč nepřicházíte?“ šeptala do tmy, ale odpověď nepřišla. Jediné, co ji toho večera dostihlo, byla zima, zařezávající se do kůže.
Byla to nejdelší noc za poslední měsíce. Vrátila se do pokoje a usnula bez snů, s pocitem, že když zmizely světlušky, zmizela i její poslední šance.
(část čtvrtá – dotknu se jen trochu)
Ráno po té noci Luna dlouho seděla u stolu, bez chuti k jídlu. Byla prázdná, ale cítila obrovskou nutnost zadostiučinění, která pramenila ze zaryté tvrdohlavosti, prošpikované skrz naskrz jejím křehounkým tělem. Nedokázala snést představu, že by světlušky už nikdy neviděla. A tak se rozhodla je hledat, i kdyby to znamenalo projít místy, kterým se celé roky vyhýbala. I kdyby to znamenalo dostat se i tam, kde snad ani nikdy nebyla.
Začala u lavičky před školou. Kolikrát tam kdysi seděla se spolužáky, smála se, a pak pozorovala západ slunce. Teď lavička vypadala jinak – nátěr byl oloupaný, desky popraskané. Když na ni dosedla, vzpomínka jí projela srdcem jako ostrý nůž. Při té představě se jí do očí zase začaly drát slzy, které rychle setřela do rukávu.
Další kroky vedly k hřišti. Tady se kdysi poprvé zamilovala, taky poprvé zklamala. Tráva byla vysoká a branka nakřivo, ale v jejích očích se tříštily vzpomínky, jako skleněná zrcadla minulosti. Řezalo jí to srdce, ale s bolestí přišel i zvláštní druh pravdy. A v tu chvíli se nad ní rozsvítilo několik drobných jisker, které se spojily v tichý roj.
Luna pochopila, že světlušky reagují nejen na radost, ale i na upřímnost. Na to, když si dovolí cítit i to, co bolí. Už to nebyl jen hmyz, ale zrcadlo – němé, a přesto přesné.
Odpoledne se odhodlala k nejtěžšímu kroku, který ji děsil od úplného začátku pochmurných dní. Otevřela telefon a napsala zprávu kamarádce, se kterou se před rokem rozhádala a od té doby se neviděly. „Můžeme se sejít?“ prsty se jí třásly, ale odeslala to. A když večer čekala u mostu, světlušky přilétly samy, tančily nad vodou a osvětlovaly cestu, jako by jí dávaly znamení, že to je správně.
(část pátá – a lesy, hvozdy září)
Luna se s ní sešla. Vyhodnotila, že to snad tak hrozné nebude, a se světluškami, které ji doprovázely, se vydala na cestu. Celé to bylo pomalé, klidné, takové sešívání pošramocených bolístek. Ale i přes to cítila, že se v ní zalepuje každá skulinka smutku a pomyslnou nití roní ozdravné slzy opuštěné radosti.
Cestu domů se rozhodla prodloužit si, zase. Naskočila svoje tempo, o kterém dosavadně mluvila jako o ztraceném, a razila si to houštím a lesem cestu na mýtinku, kam chodívala jako malá.
Les byl temný, noc byla prorostlá malými náznaky světla z měsíce, vysoko nad našim světem, a hvězdy ozařovaly zbytek tmavého nebe. Kroky Luny jemně bořily pečlivě na sebe naskládané větvičky od mravenců, mechová jezírka vůně, i zelené listí, pomalu tlející ve své nažloutlé barvě. Šla mlčky a všude kolem sebe ohmatávala okolí. Znala tu každý kout, každou větvičku i strom, a přesto tu dnes cítila něco, co jí snad povědomé nebylo. Byla tu energie, která se jí omotávala kolem pasu a nutila jí zrychlovat a více se blížit mýtince.
Byla tak blizoučko, když spatřila záři tak oslnivou, že jí na chvilku oslepila. Celé ty roky to tu znala, a přece jí nikdy ani nenapadlo, že by mohla někdy vidět světlo takhle zblízka.