Chci lásku, co vydrží, ne jen pár dní,
ale až do stáří, kdy se čas na tváři vrásek chytí a nezmizí.
Ne tu, co mě chce jen pro tělo,
ale tu, co chápe, že milovat je víc než „vypadáš skvěle, tak pojď, ses fakt dělo”.
Chci někoho, kdo mi jednou donese slunečnici,
ne proto, že je velká, ne proto, že je nápadná,
ale proto, že ví, že v jejích žlutých plátcích se moje duše konečně nadechne.
Chci lásku, co zůstane, i když přijde zima,
ne takovou, co shoří rychle, a pak nezůstane nic, jen vina.
Chci, aby mě někdo miloval… kvůli mně.
Kvůli slovům, co říkám, i když se někdy lámou v půlce,
kvůli povaze, co se pere s tichem,
ne kvůli tomu, že jsem hodná, a proto se hodím.
Chci lásku, co nebere mou hodnost jako slabost,
ale vidí, že i v jemnosti je síla, co přetrhá samotu a přinese radost.
Chci, aby mě někdo chtěl, i když nejsem lehká.
I když se ve mně občas potopí a nebude vědět, kudy ven.
Ale zůstane. Protože láska není únik,
láska je přístav.
A já pořád doufám, že jednou někdo přijde.
Položí mi hlavu na rameno,
a já konečně uvěřím,
že nejsem jen přestávka mezi dvěma stanicemi,
ale cíl, ke kterému se chceš vracet.
Chci slyšet: „Jsi dost,“ a cítit, že to není hra,
že konečně někdo miluje mě – tak, jak se má.