11. září 1559
Můj den dnes začínal neobyčejně brzy. Svolání posádky na loď bylo sice naplánováno až na 10 hodin, ale nic jsem nechtěl nechat náhodě…
Na palubu jsem vstoupil již okolo osmé hodiny ranní, abych se ujistil, že je loď vůbec schopná vyplout. Po asi půl hodině prohledávání každé skuliny podpalubí jsem usoudil, že jsme z tohoto hlediska připraveni. Vystoupil jsem zpět na hlavní palubu a zamířil do své kapitánské kajuty. Abyste si nemysleli, tak to nebyla žádná honosná komnata. Jediné, co naznačovalo, že zde tráví čas kapitán byl klobouk s ovázaný modrým šátkem, do kterého bylo zasunuto dlouhé modré pero. Tento klobouk aktuálně ležel na obrovském stole s námořní mapou Karibiku s jižním cípem Floridy na severu a pobřežím Jižní Ameriky na jihu. Bez této mapy je každý námořník nebo pirát naprosto ztracený. Došel jsem v přítmí ke stolu a sebral klobouk. „Tahle cesta má pouze dva možné cíle, smrt anebo bohatství na celý život,“ pomyslel jsem si během jeho nasazování.
Vyšel jsem z mé kajuty a hned jsem byl oslepen zářícím sluncem, které začínalo i pořádně pálit. Pochodoval jsem kousek dál, než jsem se dostal do stínu největší plachty, která byla aktuálně ještě smotána v ráhnoví hlavního stožáru, ale i tak dělala dostatečný stín. Až zde jsem všiml skupinky mužů stojících na molu vedle lodi a nedočkavě mě vyhlíží. „Dobré dopoledne, pánové,“ oslovil jsem je. Jejich reakce byla pirátsky přiměřená, a proto pouze něco nesrozumitelně zabručeli. Naštěstí jsem všechny jejich tváře ze včera matně poznával, ale to mi stačilo na to abych je pozval za mnou na palubu. „No jen račte, posádko, loď je na vás již nemůže dočkat a já také,“ zakřičel jsem dostatečně nahlas, aby mne všichni slyšeli. „Do poledne máte za úkol vydrhnout všechny paluby, vypnout plachty a nanosit na loď všechny zásoby, které jsou uloženy ve skladišti pod pevností,“ zaúkoloval jsem je, abych se sám mohl soustředit na pohledání doků a zjištění, kdo je tak štědrým zadavatelem.
Ani po třech hodinách šmejdění a vyptávání jsem nic nezjistil. Ať to byl kdokoliv, rozhodně nechtěl přilákat nevítanou pozornost. Vracel jsem se k lodi trochu zklamaný, ale tento smutek opadl hned ve chvíli, kdy jsem uviděl, že má posádka všechny úkoly zvládla ve stanovený čas a my byli naprosto připraveni vyplout.
Ale byla tu ještě jedna věc nebo spíš osoba, byl to jeden bývalých otroků, které jsem najal, ale ten se činil. Úkoloval všechny okolo, aby dělali svou práci. Ani chvíli jsem neváhal a došel k němu. „Jaké je tvé jméno?“ zeptal jsem se ho. „Mé jméno je Elizar, pane,“ odpověděl rychle. „Vidím, že se tady o to skvěle staráš, jmenuji tě důstojníkem a uvidíme co dokážeš,“ během toho co jsem mu to oznamoval jsem sledoval, že se toho trochu zalekl, „věřím, že to zvládneš, už jenom to, v jakém stavu je teď loď o něčem vypovídá.“ Snažil jsem se ho podpořit, jak jenom to šlo. „Ano, pane, nezklamu vás!“ odpověděl poslušně, ale to, co zachytilo moji pozornost bylo v tuhle chvíli daleko horší. „Španělská vlajka na obzoru…!“
Odkaz na kompletní příběh najdete zde: https://tinyurl.com/CofreDoradoFull