Podívej se ke hvězdám

Padal soumrak a Tulákova bosá chodidla, špinavá a rozedřená od všech cest, pocítila vlhkou rosu v trávě. Tma přišla ráz naráz a zdálo se, že se ztratily všechny světlušky. Tulák pokračoval prašnou cestou kolem lesa, než zaslechl tichý nářek. Nestaral se, nechtěl se starat, ale když skoro zakopl o malého plačícího chlapce u lesa, nemohl si ho nevšímat, a jen tak odejít.

Byl to malý kluk, mohlo mu být asi deset let, seděl tam přikrčený, hlavu svíral v dlaních a tiše pofňukával. Rychle se šeřilo a stíny se prodlužovaly, přesto Tuláka okamžitě upoutaly jeho rozcuchané vlasy, zlaté jako červnové slunce. Zdálo se, že si ho kluk nevšímá, jen se krčil a čekal až odejde. Tulák přemýšlel. Za život se už mnohokrát rozhodl špatně. Teď mu srdce velelo, aby vzal kluka s sebou, tak ho vyslyšel.

„Ahoj,“ řekl rozpačitě. Nevěděl, co říct lepšího a okamžitě, co to své ahoj vyslovil, si tím vším zas nebyl jistý.

Chlapce vůbec nezajímalo, jaká použil slova. Zvedl hlavu a v jeho uslzených očích byla jen jediná otázka: „Pomůžete mi prosím?“ Jeho orosené nebeské oči byly pro Tuláka dostatečně čitelné samy o sobě. Uviděl v chlapci něco ze sebe. Připomínal mu jeho samotného, když se poprvé toulal celou noc. Až teď se na pevno rozhodl ho s sebou vzít.

„Neplač už,“ utěšoval ho. – Neúspěšně. Klekl si, aby mu byl blíž. S naprostou samozřejmostí mu položil ruku na rameno. Kluk se ošil, mávl svou křehkou paží slabou jako párátko. Bál se ho. Tulák se tedy trochu odtáhl. „Co se stalo?“ ptal se. Kluk neodpovídal.

Sedl si asi metr od něj na pařez a zkoušel to dál: „Stalo se ti něco? Ztratil ses? Utekl jsi z domova?“ Valil na něj otázky, ale on jen tiše vzlykal. Po pár minutách se zdálo, že se malinko uklidnil, stále ale mlčel a své oči skrýval v klíně.

Tulák to s tím dotazováním vzdal. Poslední sirkou, co mu zbyla v krabičce si zapálil dýmku, zabafal a hořící dřívko zahodil ledabyle na zem. Oheň na vteřinu zaplál. Krátký záblesk přiměl kluka zvednout pohled. Jen mrkl, plamínek zhasl a zas zavládla černá noc, zafňukal a schoval se.

„Aha,“ vyhrkl Tulák hromově, „bojíš se tmy.“

Kluk beze slova přikývl. Tulák ho pohladil po vlasech a smál se, byl rád, že na to konečně přišel. Klučina měl ale vážně strach.

„Neboj,“ snažil se ho utěšit, když si uvědomil, že se nezachoval nejlíp. „V noci ti v lese u nás nic nehrozí. Já to musím vědět, spím pod širákem už kolikáté léto.“

Chlapec znovu ukázal svůj obličej, pod očima byly znatelné tmavé kruhy od pláče. Setřel si slzy hřbetem ruky a natáhl rýmu. Kdo ví, jestli ho Tulákova slova přesvědčila, ale nevypadal, že mu důvěřuje. Pořád byl vyjukaný a se strachem v očích sledoval každý jeho pohyb, jen už se neschovával.

„Tak znovu ahoj, kluku,“ řekl Tulák. Byl rád, že došlo k pokroku. Nechtěl ho dál oslovovat kluku, doufal, že tentokrát už by mohl mít větší úspěch s otázkami, a tak se rovnou zeptal: „Jak se jmenuješ?“

„Jsem Kája,“ řekl klučina tichým dětským hláskem, ve kterém bylo hodně lítosti.

Tulák se do jejich seznamování nějak zabral a zhasla mu během toho dýmka, kterou třímal v ruce. Pro samé nadšení z vývoje situací zapomněl kouřit, a teď už se mu ji nepodařilo vzkřísit. „Sakrapes, toho mi byl čert dlužnej.“ Chvíli byl slyšet jenom tajemný šepot lesa. „Jsme nahraný Kájo. Na oheň můžeš zapomenout. Nemám jedinou sirku, dýmka zhasla a divil bych se, kdybychom v těchhle odlehlých místech narazili na někoho, kdo by nám pomohl.“

Kájovi se rozbušilo srdíčko a strachem sykl.

„Neboj, nějak si poradíme. Pojď najdeme si nějaké místo na spaní,“ řekl Tulák a vzal ho za ruku. Kája už se tolik nebál, nebyl to vůbec hloupý kluk, došlo mu, že kdyby Tulák chtěl, tak už by mu dávno ublížil.

Svými drobnými hebkými prstíky se chytl tulákova palce. Držel se křečovitě, teď se naopak bál pustit. Jeho ruka byla studená. Třásl se, Tulák nevěděl, jestli zimou nebo strachem.

Šli spolu hustou travou po okraji lesa. Orosená tráva je zmáčela vysoko nad koleny, čím větší byla tma, tím bylo chladněji. Noc byla neobvykle temná, obloha nepropouštěla ani zlomek svitu měsíce natož hvězd. Ani jeden z nich neviděli na krok. Tulák se řídil podle stínu lesa, černějšího než sama noc. Vůbec ho to ale nevyvádělo z míry, málem by si zpíval. Za ty léta zvlčel, ale přesto ho noční pochody vždycky naplňovaly zvláštním pocitem dobrodružství. Měl z toho všeho jednoduše radost.

„Co to je?“ sykl zajíkavě Kája a ukazoval do tmy. Byly tam dvě modrozelené bludičky.

Tulák se ohlédl a jen mávl rukou: „To se na tebe jenom kouká nějaký zvíře, srna nebo liška, co já vím. ZAŘVU! – A hnedka je pryč.“

Jenomže domnělé zvířecí oči nezmizely, pořád upíraly svoje lampy přímo na Káju. Ten se přikrčil k Tulákovu boku a chytil se ještě pevněji než předtím.

„Divný,“ sykl on. „Ledaže,“ blesklo mu hlavou. Nedokončil myšlenku, vyskočil a běžel se hned podívat. Zmizel v lese.

Kája poslepu horkotěžko klopýtal přes kořeny a proplétal se houštím. Svého posledního zachránce musel následovat právě tam, kam se nejvíc bál. Mžikem se octl uprostřed lesa a nevěděl kudy kam.

Tuláka nakonec našel podle hlasu, klečel na zemi a hromově se smál. „To víš! To jo! Vždyť jsem to říkal. Je to jenom světélkující pařez.“ Zatímco v něm šťoural, se otočil na Káju: „Není to hezký?“

Kája se klepal, byl tak vyděšený, že ani plakat nemohl. Na mdlém modrozeleném světle práchnivého pařezu mu nepřipadalo hezké vůbec nic. Hrozně se bál. Les v tomhle bludném osvětlení mu připadal ještě strašlivější než předtím. Byl v obličeji bílý jako křída, a hlasitě mu drkotaly zuby. Popadl Tuláka až ho bolely prsty, ale stejně nevěřil, že se udrží.

„Promiň Kájo,“ řekl jeho průvodce. „Nejsem zvyklej mít s sebou někoho. Sotva se umím postarat sám o sebe, natož o někoho dalšího.“

Kája ho neposlouchal, bylo pro něj nejdůležitější, že jsou spolu. Snažil se nějak vypořádat s tím, že kamkoliv se podíval viděl jen tmu a každou chvíli čekal, že na něj něco vyskočí.

Bloudili lesem. Šli za sebou, Tulák prorážel cestu a Kája ho následoval. Poučil se, už na něj nezapomínal a pravou ruku držel za sebou, aby se jí mohl chytit. Snažil se následovat srnčí stezky a doufal, že časem narazí na krmelec nebo nějakou podobnou lesní stavbu.

Kája se po tom šoku uklidnil. Povolil své držení a hopsal za Tulákem. Díval se kolem, ale krom tmavých pruhů stromů a občasných světélkujících pařezů neviděl vůbec nic.

Srnčí stezky je dovedly na palouček. Byl velký asi jako zahrádka a kolem dokola obklopený lesní stěnou. Z měkkých mechových kopečků tam vyrůstaly trsy trávy, která byla dlouhá a jemná jako dívčí vlasy.

Tulák se zastavil na kraji palouku a Kája si stoupl hned vedle. „Jé, koukej,“ řekl najednou překvapivě klidným hláskem. „Světluška.“ A opravdu, nad paloučkem se vznášelo osamocené světýlko. Kája neváhal, vkročil do mechu a chtěl broučka chytit do dlaní. Jakmile rozvlnil první trs, k nebi se rozletěl rovnou celý houf lucerniček. Jako kouzlem zapomněl na svůj strach a honil se za nimi přes celé prostranství.

Tulák udělal pár kroků vpřed, aby se mu mezi stromy otevřel pohled vzhůru. Černé mraky na nebi se protrhaly a mezi nimi se ukázala hvězdná obloha. Najednou byla noc o něco světlejší. Zastavil a zaposlouchal se do serenády půlnočního lesa. Ševel stromů v lehkém vánku se mísil se vzdáleným skučením řeky. Občas zahoukala sova nebo se ozval obtížně rozpoznatelný hlas ostatních lesních zvířat. Kája poskakoval po palouku a s veselým výskáním chytal broučky do rukou. Jeho tenký dětský hlásek zněl ozvěnou mezi stromy. Přiběhl k Tulákovi, který ho zasněný už několik momentů mlčky pozoroval.

„Podívej, kolik jich mám,“ chlubil se a otevřel dlaň. Napřed nebylo vidět nic, ale pak světlušky rozsvítily svá světýlka a vzlétly do tmy.

„Jsi šikulka, Kájo, hotovej lovec světla,“ pochválil ho jeho průvodce a pohladil po zlatých vlasech, ve kterých se odrážel svit hvězd. Kája se tichounce zasmál, až to Tuláka pohladilo po duši a odběhl zas pokračovat v chytání.

Obloha se vyjasnila, a dokonce se ukázal měsíc. Úplněk. Byl jako veliký bílý koláč a v jeho světle měl Tulák celý palouk na dlani. Pozoroval poskakujícího Káju a ptal se polohlasem: „Jakým to kouzlem se z toho uzlíčku nervů stalo takové číslo?“

Když se klučina unavil, vrátil se k Tulákovi. Lehli si do mechu hlavami k sobě, tělem od sebe a dívali se na hvězdy. Tulák svému malému společníkovi ukázal snad všechna souhvězdí, co znal.

„Vidíš tu jasnou hvězdu támhle?“ mávl rukou.

“Hmm, jo, už ji vidím.“

„Tak to je Polárka. Je to vůbec nejjasnější hvězda a je přímo na severu, pořád na stejném místě. V dávných dobách se podle ní řídili námořníci.“

Kája mlčel, ale Tulák věděl, že mu naslouchá.

„Společně s těmi hvězdami kolem tvoří Malý vůz. To ale není opravdové souhvězdí, je to jen část Malé medvědice.“

Kája ho pozorně poslouchal, ukázal mu ještě Velký vůz, souhvězdí Labutě i Orla. Na malého kluka toho bylo ale za jediný den opravdu dost. Párkrát zívl, zavřel oči a v tu ránu spal.

Tulák chvíli jen tak tiše ležel, poslouchal les a Káju, který klidně oddychoval a přitom přemýšlel: „Snad to náhoda chtěla, abychom se potkali. Tak mi za těch pár hodin přirostl k srdci, ale nemůže jít se mnou, nejde to. Mým posledním úkolem je vrátit ho zpátky domů.“

Přizvedl se na loktech, aby se na něj ještě podíval. Měl na tváři úplně blažený úsměv. Z brašny vyndal svou starou vojenskou deku a přikryl ho. Polštář měl z nejhebčího mechu, o to se starat nemusel.

Lehl si zpátky a přikryl se přečuhujícím cípem deky. Přemýšlel, jaké by to bylo úžasné, kdyby on sám měl syna. Určitě by byl jako Kája, rozcuchaný se zářícíma očima a pořád by se smál. Představoval si, jak by ho učil všechny důležité věci a chodil s ním na dlouhé procházky po kraji. „Ale to nejde,“ řekl si nakonec. „Vždyť jsem jako vichřice, nikde moc dlouho nevydržím. Jaká by mě chtěla?“

Tak nakonec zahnal své představy a jenom poslouchal les. Rozhodl se, že bude držet stráž. Poprvé poznal, co je to mít za někoho zodpovědnost a neodpustil by, kdyby zklamal. Tak tedy probděl celou noc a držel nad Kájou ochranou ruku.