Tmavá noc, tak tmavá že nás všechny spolkla a zdálo se že k ránu ani nedojde. Nebude žádné svítání. A nikomu to ani trochu nevadilo. My dva, já a ty jsme si to pádili pujčeným Chevroletem z roku šedesát devět ulicema Paříže. To auto stojí víc než kdy my jsme vůbec měli po kapsách. Neměli jsme úplně ve zvyku šetřit, nebylo proč. Přece když dobré pití a dobré jídlo stojí ty peníze co máme u sebe nač si je schovávat. Štěstí můžeme mít i v bytě o velikosti krabice od bot. Perfektní důkaz že nezáleží na velikosti. Takže kde jsem to byla. Já, ty, Chevrolet, Paříž. Mhmmm Paříž město lásky a nádherné francouzštiny. A přesto jak je krásná tak já jediná dvě francouzská slova kterým jsem rozuměla byli „christian loubutin” a jediné francouzské co mezi námi probíhalo byly maximálně francouzské polibky, nýbrž žádná řeč. A dorozuměli jsme se. Co si tak pamatuju tak se nám nejlépe “povídalo” po cestě z baru v těch oranžově osvětlených uličkách co byly z boku nějakého jazzového klubu. Jazz, mhmm, jazz. Ten večer o kterém teď vypravím, to jsme z jednoho takového klubu šli. Hned jak jsme vyšli dveřma ven jsme zahnuli do postranní uličky mezi tím barem a květinářstvím. Voněly tam květiny, déšť, ve vzduchu visela nevyřčená otázka, a jak parádně v tu chvíli hrál jazz. A mezi námi probíhala hluboká “konverzace” ve francouzštině. Mezitím co jsme si tak vášnivě “povídali” jsi mě velmi jemně uchopil a přitlačil k cihlové zdi květinářství. Dřív bych se bála že se mi nějak poníčí šaty. Jenže ten večer ne. To hrál jazz a já věděla že my budeme hrát jazz celou noc. A taky to tak bylo. Tvý nenechavý ruce na mě začaly hrát v naprosto perfektním rytmu, panečku říkám ti žes měl bejt muzikant. A tak jsme si kromě lekce francouzštiny dali ten večer v uličce jazz. A pak párkrát znova v krabici od bot. Nikdy nezapomenu na to jak jsem se nedočkavě snažila svléct tvý sladký tělo a roztrhala ti sako co jsme spolu kupovali v Praze na Oldřichovce ve vinohradech. Na ten den taky nikdy nezapomenu, možná právě proto jsme to sako nikdy nevyhodili. Leží v krabici ve skříni na půdě složené. Tenkrát když jsme to sako kupovali jsme neměli ani nejmenší tušení kam nás vítr povane. Tys dělal automechanika, já se stěhovala do Prahy kvůli vejšce. V Praze jsme byli kvůli mýmu bytu, dva vesničtí křupani. Zatraceně na nás šlo vidět že jsme ze sudet. Pamatuju jak jsme vlezli do prvního sekáče co tu byl. Jen tak z nudy. Měli jsme víc času než bylo potřeba. Procházeli jsme uličkama a šeptali na sebe navzájem aby si nás nikdo nevšímal. Žádná vzpomínka mě nerozesměje tolik jako ta na to jak jsi přišel odnikud s křiklavým vytahaným nátělníkem, co měl krajku která se nehodila absolutně vůbec k zbytku toho kousku, a s jiskřičkama v očích jsi šeptal prej ať si to vyzkouším. Nevyzkoušela, řekla jsem ti že jsi idiot, s takovou láskou citelnou v hlase že být my dva někde jinde vtisknu ti polibek. A právě v ten moment jsem chňapla první sáčko co jsem zahlédla, a ať ty si ho vyzkoušíš. První sáčko a padlo ti jako by bylo šité na míru. Nějaká klika. Vlastně možná mám ještě nějakou vzpomínku z které mi vždycky jihne u srdce. Bylo to těsně předtím než z nás byl pár. Sakra opilá noc, obzvlášť pro tebe. Bylo to začátkem letních prázdnin, psal se rok 2025. A tys mi byl vlastně tak jako cizí. Ten večer jsme celý protančili na hity z devadesátek. Nebe bylo plné hvězd a jako stvořené k tomu abych ti řekla že tě miluju. To se ale vůbec nestalo. Pamatuju, tenkrát když jsi dojedl něco k jídlu tak někdo zazvonil. Tvoje šílená bejvalka. Měls nějaký nedořešený účty s ní. A ona je chtěla vyřešit prostřednictvím toho že tě přede mnou potopí a mě ublíží. Takže jsme se pak nepříjemně u rybníka chytli, spíš ona chytla mě. Dneska se tomu sice směju. Ale tehdy jsem vyjukaně, zlitá jako pes seděla na zemi. A tys do ní strkal a křičel na ní. Vypadal jsi že vidíš rudě. A já bez tebe měla strach. Takový strach. Tenkrát nám ještě nehrál jazz. Ani potom co ona utekla a tys mě k sobě tiskl. Tenkrát jsem se zhroutila a ty, ty jsi udělal něco co nikdo před tebou ne, přijal mě. Začátky nikdy nejsou lehký. Ale koho to sere ne? Aspoň je na co vzpomínat. Podívej teď se každý ráno budím s prstenem na ruce, dělám ti snídani a svačinu do práce. Ty spravuješ rozbitej dřez a sekáš zahradu. Abychom pak večer mohli koukat na filmy v objetí tak jako před čtyřiceti lety. Abychom se spolu mohli culit tomu jak hrozně moc jsem se bála ti říct že tě miluju a jak velkou jsme měli kliku když jsme na sebe narazili. Nelituji jediného dne.
