(TW – trigger warning)
Šly jsme mlčky. V ruce jsem držela takovou tu malou, starou lucernu, co člověk najde někde na půdě. Plánovaly jsme tenhle noční piknik už týdny. Pod starým dubem, kde to v létě svítí, jako by se nebe rozhodlo spadnout do trávy. Chtěla jsem Lucy překvapit. Ukázat jí, tohle místo, které jsem již od mala tak milovala a ty světlušky mezi kterými kdysi poskakovalo mé desetileté já s úsměvem od ucha k uchu.
Lucy šla kousek za mnou a byla trochu odtažitá. Držela vlastní lucernu, ale ani se nesnažila pořádně svítit na cestu. Pořád zírala do země. Dneska to nebyla ta Lucy, co se všemu směje a metá jeden vtip za druhým. Dnes za mnou jen šla, bloudíc hluboko ve svých myšlenkách.
Vzduch byl těžký. Ne horký, ale těžký. Ovšem jinak byla příjemná červencová noc.
„Už jsme skoro tam,“ zkusila jsem říct potichu, ale odpovědí mi bylo jen šustění trávy pod našima botama. Nijak mě to nepřekvapilo a dále jsme pokračovaly mezi houštím.
Když jsme procházely malou pěšinkou zalitou měsíčním světlem, objevily se první svatojánské mušky. Zvedla jsem lucernu výš a s úsměvem pozorovala, jak jedna prolétla přímo kolem nás. Ale Lucy na to nereagovala, jen šla dál s hlavou lehce skloněnou.
Pěšinka se pomalu začala rozšiřovat a najednou se před námi objevila mýtina. Velký starý dub uprostřed stál přesně tak, jak jsem si pamatovala ze svých dětských vzpomínek. I tráva kolem byla stejně vysoká a měkká. Vypadalo to skoro kouzelně, ale přesto se Lucy ani neusmála.
„Tak tohle je to tvý pohádkový místo?“ zeptala se tiše a posadila se na okraj deky, kterou jsem rozložila.
„Počkej a uvidíš,“ odpověděla jsem a usedla vedle ní. Vytáhla jsem krabičku s jahodami v čokoládě a arašídové sušenky co jsme si připravily dneska odpoledne, sendviče a láhev s limonádou. Lucernu jsem položila vedle sebe a zadívala do dáli.
A pak se začaly objevovat.
Zpočátku jen záblesky, potom další. Malá, žlutavá světélka, co se vznášela mezi stébly trávy.
Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Nad mýtinou, těsně pod korunami stromů jich už poletovalo několik desítek. S úžasem jsem pozorovala, jak kolem nás létají světlušky jako malé hvězdičky, co slétly z nebe.
Lucy si mezitím jen hrála s trávou. Mlčela. Oči sklopené a ruce schované v dlouhých rukávech, jako kdyby světlušky vůbec neviděla.
„Vědělas, že některý světlušky svítí pořád?“ dívala jsem se do prostoru a sledovala jednu která kroužila kousek od nás. Její světlo se drželo déle než ostatních, zářila rovnoměrně a bez přerušení. „Žádný blikání. Prostě září.“
Chvíli ticho. Světlušky dál tančily ve vzduchu, některé nízko u země, jiné až vysoko nad námi.
„Ale některý blikaj. Někdy dlouho nic a pak se rozsvítí…jen na chvíli,“ otočila jsem se k ní.
„A i ty jsou nádherný,“ zašeptala jsem a ona zvedla ke mně ty svý nádherný modrý oči.
„Jenomže kdo má rád světlušku, co se pořád vypíná.“ Zabolelo mě to. Ačkoliv jsem to čekala.
„Já jo,“ řekla jsem potichu.
„Miluju tě i když se někdy vypínáš, nebo blikáš. Protože vždy potom se zase rozsvítíš.“
Ticho.
„Tak proč ti vadí, že jsem to zase udělala?“ zvedla se na loktech a zadívala se mi přímo do očí. Cítila jsem, jak se mi rázem v krku objevil knedlík, nebo možná snad kámen.
„Protože mě to děsí, Lucy,“ vyhrkla jsem nakonec. „Pokaždé když to uděláš, pokaždé když se uzavřeš, mám pocit, že tě ztrácím. Že ti nemůžu pomoct. A já…“
„A ty co?“ přerušila mě. Její hlas byl najednou ostřejší.
„Lucy, dobře víš že tě mám ráda i když se nesměješ, a i když nemáš náladu na vtipy. I přes to že se někdy cítíš na nic tak jsem s tebou, a chci tě brát na taková krásná místa a…“
„Bereš mě sem, jako bych byla rozbitá. Jako kdybych potřebovala opravit! Někdy se nechci jen snažit. Někdy mám toho dost a prostě potřebuju jen vypnout!“
Zvedla jsem se více do sedu, neschopná cokoliv říct a cítila jsem, jak mi buší srdce. Kolem nás jiskřily světlušky a já je v tu chvíli nenáviděla za to, že svítí tak krásně ve chvíli, která byla tak těžká.
„Tak mi to řekni,“ dostala jsem pak ze sebe. „Když budeš chtít vypnout, neodháněj mě. Nemusíš na nic být sama. Můžeš mi věřit, Lu. Se vším. Nemusíš se bát, že tě odsoudím nebo že mě od sebe odeženeš.“
Nastalo další hrobové ticho. Lucy si najednou beze slova vyhrnula rukáv. Kůže pod rukávem byla bledá a zdobily ji čerstvé jizvy a ranky.
Zůstala jsem ztuhlá. Krev ve mně tepala rychleji, ale ani jsem se nepohnula. Neodvrátila jsem pohled a jen seděla v napětí, které se v tu chvíli dalo krájet. Nevěděla jsem co říct a zda vůbec něco říkat. Chvíli jsme jen seděly, ale pak se to stalo.
Jedna ze světlušek zakroužila kolem a lehce přistála na Lucyině zápěstí. Přímo na jednu z nových ran. Obě jsme na ni zíraly. Malé světélko blikalo ve tmě a osvětlovalo ruku. Natáhla jsem dlaň a pomalu, bez jediného slova jsem vzala Lucyinu ruku do své. Byla chladná a trochu se třásla, ale i přes to jsem ji lehce pohladila přes hřbet ruky až ke konečkům prstů.
A pak přiletěla další světluška. Tentokrát přistála na mojí ruce. A pak další. A další. Zatajily jsme dech. Malá světýlka se začala slétávat na naše ruce jedno za druhým až jich tam bylo několik.
Zvedla jsem oči. Mýtina kolem nás se změnila. Mezi stébly trávy, v korunách stromů i na větvích…všude byly světlušky. Desítky světlušek, možná stovky.
Najednou v dálce zahřmělo. Zvedla jsem hlavu a zjistila že hvězdy, které šly ještě před chvílí krásně vidět, zakryla hustá mračna. V dáli se ozvalo tlumené zahřmění a já se podívala na Lucy, která mi více stiskla ruku.
„To byl hrom?“ zeptala jsem se tiše.
„Ne, to si světlušky prdly moc nahlas,“ pronesla a protočila oči v sloup.
Na vteřinu bylo ticho. A pak smích.
Náš smích se rozléhal lesem, dokud ho nenarušily první kapky, které brzy vystřídal liják.
„Dělej!“ vykřikla jsem a popadla deku. Lucy sáhla po lucerně a koši s jídlem. Ale bylo to marné. Všechno bylo mokré dřív, než jsme stihly zareagovat.
Rozběhly jsme se přes mýtinu, klopýtaly mezi trsy trávy, smály se a zakopávaly. Les byl najednou živý. Bláto nám klouzalo pod nohama, větve nás šlehaly do tváře, ale stejně jsme se nepřestávaly smát.
Lucy běžela přede mnou s lucernou v ruce. Snažila jsem se ji dohonit, když mi najednou podklouzla noha a já spadla. Do mokré trávy, do bahna. Voda mi cákla do obličeje a já vyprskla smíchy. Lucy se zastavila, otočila se, vrátila se ke mně a podala mi ruku.
„Ty jsi mi teda elegantní lesní víla,“ zazubila se.
Chytila jsem ji a ona mě vytáhla zpět na nohy. Běžely jsme dál a pak jsme najednou vyběhly z lesa. Před námi stála naše malá stará chata s tlumeným světlem uvnitř.
Zastavily jsme se kousek od ní, zadýchané, s mokrými vlasy a rudými tvářemi. Podívala jsem se na Lucy a na její úsměv který zářil víc než lucerna, kterou stále svírala v ruce.
„Víš,“ začala jsem tiše a srdce se mi opět rozbušilo, „někdy možná blikáš, ale dnes…dnes jsi svítila jasněji než ten měsíc a než kterákoliv světluška.“
Lucy se na mě chvíli dívala a pak se usmála. Přistoupila ke mně o krok blíž, a s jejím typickým úšklebkem mě políbila.
A já věděla že na tuhle noc jen tak nezapomenu.