Až na vrchol – Kapitola 1

Ze školy na trénink

,,Je čas vstávat Luke. Copak chceš přijít pozdě do školy? “ řekla máma. Tenhle styl probouzení mě vždycky dokázal dokonale zničit poklidné vstávání a tak jsem odvětil. ,,Mami, on existuje budík, který mimochodem zvoní až za 20 minut. Tak mě prosím nech ještě chvíli spát. 

,,Dobrá tedy, ale s tím budíkem opravdu vstaneš. Nezapomeň, že ještě nemáš nachystané věci na trénink.” řekla již poněkud zvýšeným hlasem a odešla. 

Moje vstávání bylo vždy složité, ale nakonec jsem se z té postele vyklubal. 

Jelikož jsem florbalový brankář, hrající za tým FBC Slovácko, snažím se mít správně rozvrhnuté a vyvážené činnosti, včetně vstávání, jídla, tréninku a mnoha dalších věcí. Ne že bych to nějak hrotil, jako někteří mí kamarádi spoluhráči, ale nic nesmím nechávat náhodě. 

,,Tak už konečně dojdeš dolů?!” zakřičela na mě máma z kuchyně. ,,Podívej se kolik je hodin!” Měla pravdu, bylo 7:40 a škola mi začínala za 20 minut. ,,To jsem fakt zvědavá, jak to teď chceš stihnout na čas.” podala mi svačinovou krabičku, popadl jsem věci na trénink a utíkal do školy.

————————————

Do školy jsem přiběhl pár minut před zvoněním. Rychle jsem běžel do šatny, ale v ten moment jsem se na chodbě srazil s panem učitelem Plešem. ,,Pane Král, Vy byste si měl uvědomit, že na tej chodbě nejste sám!” řekl pan učitel a s mumláním si pod vousy odešel do třídy. Já jsem se rychle ztratil do šatny, kde jsem si přezul boty a mazal jsem rychlostí světla do třídy.

Bylo 7:59, když jsem vstoupil do učebny, ale k mému zklamání už byla paní učitelka Ševčová ve třídě. ,,Král, kde jste byl? Zase jdete pozdě, to už je podruhé tento týden!” zaburácela přes celou třídu, až se obrazy třásly. ,,Ale paní učitelko, jsem tady minutu před zvoněním.” opáčil jsem. ,,To je mi jedno! Máš tu sedět ještě před mým příchodem! Píšu si tě a už nechci vidět, že jsi přišel tento týden pozdě!” zařvala na mě přes celou třídu a s třísknutím třídní knihy začala probírat učivo.

Byl to den jako každý jiný. Nuda, nuda a zase nuda. Ten den se táhl jako neuvěřitelně dlouhý smrad a zdálo se mi, že se toho tréninku nedočkám. A to mě ještě čekal oběd ve 12 hodin a po něm další 2 vyučovací hodiny.

,,halo…..Haló Luke, vstávej!” slyším najednou nějaký hlas. Byl to jen spolužák Pepa, sedící vedle mě. ,,Musel jsi usnout, ještěže si toho nikdo nevšiml.” zasmál se. ,,Jo, ano, promiň Pepo.” odvětil jsem. ,,Na chvíli jsem si zřejmě zdřímnul, odpoledne totiž jdu na trénink, ale rozhodně to není nejvhodnější místo na spaní.” dodal jsem s úsměvem. ,,Kdo se to tam vzadu baví?” zeptal se pan učitel Pleš. Nikdo neodpověděl. ,,Dobře, budu dělat že jsem nic neslyšel.” řekl a pokračoval ve psaní na tabuli. Naštěstí už zbývalo jen 10 minut do konce hodiny a pak následoval zasloužený trénink s kamarády na zítřejší sobotní zápas proti Zlínu.

————————————

Po celém tom úmorném dnu ve škole nastal ten moment, na který jsem se těšil. Po sbalení svých věci, jsem se vydal na halu, kde máme každý pátek tréninky. Velmi mi to vyhovovalo, jelikož jsem se navnadil na sportovní víkend, který se pro mě většinou odehrával v sobotu dopoledne.

V momentě kdy jsem přišel do šatny, už se několik mých spoluhráčů převlékalo do tréninkového oblečení. ,,Vitaj Luke.” pozdravil mě jeho typickým pozdravem Tonda, jeden z našich nejlepších obránců. ,,Ahoj Tondo.” pozdravil jsem ho nazpátek. ,,Doufám že ti to půjde stejně jak minule.” řekl Tonda. ,,Jak říká, minule ses opravdu předvedl. Takový výkon by si zítra proti Lvům ze Zlína zasloužil výhru.” přidali se ostatní. ,,Hoši já vám děkuju, ale uvidíme, jak to dnes půjde. Musíme se na ně připravit všichni, abychom neudělali ostudu.” podotkl sem. Ve chvíli se zamnou dostavil i náš druhý gólman Petr, který mi řekl to samé.

V koutě duše jsem si totiž vzpomněl na poslední zápas s nimi, který jsme prohráli 2:9. Byla to doposud nejvyšší prohra, kterou jsme za tuto sezónu zaznamenali.

Šlo se na plac! 

Nejprve mě šel rozchytat Tonda společně s Markem na levém křídle a Laďa na pravém křídle. Nebylo to nejhorší, ale těch pár střel nad pravé rameno a pravou ruku, jsem si mohl odpustit. Pár minut na to se dostavil i náš trenér, kterému jsme říkali Jarda. Je hodně úsměvné a zvláštní zároveň, že Jarda nemá vůbec nic společného s jeho jménem, když se ve skutečnosti jmenuje František. Ale nám se kdysi představil jako Jarda.

Nahnal všechny hráče do středu hřiště a začal jim dávat instrukce k dnešnímu tréninku. Cvičení 3 na 2 a poté 2 na 1 byla pro naše družstvo už taková klasika, díky které se trénovaly přechody v přečíslení. Nejoblíbenější disciplínou se pro mě staly už v minulosti samostatné nájezdy. Vždycky jsem si ty spoluhráče vychutnával, a baví mě to doteď. Přihrávky mezi spoluhráči byly další na seznamu a poté individuální cviky, kdo co chtěl. A jako poslední závěrečná část tréninku byla následná hra 2 družstva proti sobě.

Dnes jsme i díky mému dobrému výkonu zvítězili v poměru 6:4 a tak jsem si z tréninku odnášel dobrý pocit. I Petr se po delší době cítil skvěle a celkově tým vypadal že v zítřejším zápasu bude fungovat.