Nikdy jsem nepochopila, co znamená žít,
jak mluvit, jak vypadat, vztahy si střežit.
Nevím, jak být a tak radši mlčím,
na pařezu sedím, v tichu se krčím.
Ve stínech se schovávám, tichá a bledá,
s nadějí čekám, že víla přilétá.
Snad přijde blíž, snad bude chtít
se mnou si o světech za smrky snít.
O létání z paloučku na palouček
jenom mrtvé můry vědí
jejich křídla hoří v mých představách,
když zavírám oči.
a vztahy jsou jen stíny lan,
co se houpají nad propastí bez konce.
Snad jednou budu vdechovat vzduch,
který neřeže jako střepy.
A budu cítit alespoň trochu svatý klid
Snad jednou ucítím teplo,
které není iluze mrtvého plamýnku.
Ale zatím si vysnívám svět,
kde housenky lezou po mých žilách,
a každá nese jinou barvu lži,
jinou příchuť touhy, jinou smrt.