Ticho jako v hrobě

děti na slunci výskaly

kámen na kameni po nich nezůstal –

jako vlny, které vše spláchly,

zanechaly jen prázdno,

vzpomínky, bílé ložní prádlo,

svaté obrázky, rozpité víno

ve snu vypadaly zuby –

jediný nezůstal na místě

všude okolo ležely,

některé roztříštěné

na kusy.

plakaly, chtěly zpět,

nuzně prosily,

slepě doufaly, věřily.

Tupě jsem je poztrácela –

i přesto ale někde zůstaly

den co den šeptají,

noc co noc plakají –

měla jsem je pohřbít

otevření duše –

možná jsou tam, hluboko,

skrytě pod povrchem,

zasypané.

kdo kdy řekl,

že je tam

ticho jako v hrobě?