Tu noc měsíc a hvězd tísíce svítily natolik jasně, že nebylo třeba rozsvěcet veřejné osvětlení. Již zavřely se posledního otevřeného podniku, řidič taxi služby už hodinu nepřijal zakázku a spí v sedadle svého auta, poslední štamgast dorazil domů do vedlejší vesnice. Neslyšěls ani pínutí, snad vše živé šlo dávno spalo, neslyšels šustit listí, až tak smrtelně napínavé ticho té noci bylo.
Jen jedno ne zcela opuštěné dítě zanechávalo v tom klidu stopu. Jeho vzlykot a šoupání bačkůrek se ozývalo mezi domy, jak se posouvalo kolem nic netušících obyvatel města. Nenápadné dítě tak vprostřed noci neslyšně brouzdalo ulící se slzou na tváři. Hledalo světlo, jež doma nenacházelo. Byť nebylo, cítilo se zcela opuštěným ve tmě vlastního domova, kde mezitím hořela svíčka hřála matčinu duši.
Tu noc měsíc a hvězd tisíce svítily natolik jasně, že nebylo třeba rozsvěcet lampy, přesto dítko byť v hlavě bloudilo, vidělo na cestu, osvětlenou září z nebe. Nechalo se slepě vést. vést až dokud nedošlo k parku. Temné koruny skryly svit přicházející z čistě, temně jasné oblohy.
V tu dobu dohořela v ložnici rodičů svíce a matku zalil chlad, v tu dobu v parku dítě našlo tůň a v ní odraz měsíce. V tu dobu dítě našlo své světlo. město však zůstalo ve tmě již na vždy.