Jsem vězeň ve vlastní mysli,
kde zdi nejsou z kamene, ale z myšlenek,
co se omotávají kolem jako ostnatý drát.
Každý den mě svazují pevněji,
každou noc mě mučí tichem, které křičí.
Jsem jako umělec v hladovění,
uzamčená od světa, odebraná sama sobě.
Zavřená ne klíčem, ale prázdnotou,
která měla přinést inspiraci a touhu tvořit,
místo ní však jen hlasy, stíny a spánková deprivace.
Možná proto mi realita klouže mezi prsty,
možná proto mě pronásledují sny,
kde není klidu, jen nekončící šum.
Nemůžu si vzpomenout na noc,
kdy by mé tělo v klidu dýchalo.
Nemoc tvořit mě tiše požírá
a přesto, právě kvůli ní píšu.
Nechávám se vést texty jiných ztracených duší,
smutných umělců, které jejich závislost donutila tvarovat hudbu.
Jejich slova mě drží za ruku v noci,
kdy i stíny přestávají věřit ve vlastní tvar.
To, co slyším, nejsou jen tracky.
Jsou to zpovědi, podkreslené beatem,
co stahuje ke dnu jako hloubka oceánu.
Mluví jazykem bolesti,
ne hlasitě, ne násilně…
ale s tichou pokorou někoho,
kdo už si na dno sáhnul.
Našli slova, která jsem sama v sobě nikdy nedokázala pojmenovat.
A přesto mi je dali.
Dali mi víc, než kdy mohli vědět.
Hudba mi řekla,
že nemusím být víc, než právě jsem.
Dala mi melodii, co se vine kolem páteře,
dýchá se mnou, pláče, když já pláču
a zní i tam, kde jsou slova zbytečná.