Co po mně zůstane, až odejdu?
Zbyde něco, co by stálo za to vystavit?
Možná malá výstavka v zapomenutém koutě světa —
krabice s knoflíky, sbírka plyšáků Hello Kitty,
a samolepky bez významu.
Asi to nikoho příliš neohromí. A přece… je to všechno.
Možná by tam visely obrazy, které jsem nedokončila.
Ty, které jsem dokončila, jsem zničila.
Byly příliš hotové, příliš viditelné.
Strach mě přivedl k umění mizení.
Zvládám ničit stopy tak dokonale,
až někdy připomínám pachatele.
Fotografie, které jsem kdy vyfotila,
spí za třemi hesly.
Kdyby náhodou nebyly dost umělecké, nebo dobře nasvícené.
Citáty z dětství jsem spálila,
popel zakopala pod vzpomínky,
aby se k nim už nikdy nikdo nedostal. Ani já.
Někdy si připadám jako sériový vrah svých vlastních pokusů.
Maskuji důkazy, zahlazuji otisky,
ne zločinu — ale existence.
Ale koho se bojím?
Kdo by mě měl dopadnout?
A co by mi vlastně řekl?