Co po mně zůstane, až odejdu?
Zbyde něco, co by stálo za to vystavit?
Možná malá výstavka v zapomenutém koutě světa —
krabice s knoflíky, sbírka plyšáků Hello Kitty,
a samolepky bez významu.
Asi to nikoho příliš neohromí. A přece… je to všechno.
Možná by tam visely obrazy, které jsem nedokončila.
Ty, které jsem dokončila, jsem zničila.
Byly příliš hotové, příliš viditelné.
Strach mě přivedl k umění mizení.
Zvládám ničit stopy tak dokonale,
až někdy připomínám pachatele.
Fotografie, které jsem kdy vyfotila,
spí za třemi hesly.
Kdyby náhodou nebyly dost umělecké, nebo dobře nasvícené.
Citáty z dětství jsem spálila,
popel zakopala pod vzpomínky,
aby se k nim už nikdy nikdo nedostal. Ani já.
Někdy si připadám jako sériový vrah svých vlastních pokusů.
Maskuji důkazy, zahlazuji otisky,
ne zločinu, ale existence.
Ale koho se bojím?
Kdo by mě měl dopadnout?
A co by mi vlastně řekl?