Poslední, co si ze svého života pamatuju, byla neskutečná bolest. Můj mozek se škvařil a krev v žilách bublala jako lektvar v přetopeném kotlíku. Pak ticho. Klid. Tíha se zlomila a já se najednou cítil lehký – jako pírko, které padá ze skály… rovnou na studený asfalt.
Kolem mě bylo prázdno. Černočerná, neproniknutelná tma. Vznášel jsem se uprostřed ničeho – a bylo to zvláštní. Nevěděl jsem, kde jsem. Věděl jsem jen, co mě sem přivedlo. A to mé činy.
Pak se v prázdnotě zablesklo. Jedno drobné světélko. A pak další. A další. Tři žlutě pulzující koule se zvětšovaly, jako světlušky uprostřed lesa, který pohltila noc. Najednou před mým zrakem se objevili tři prapodivné entity. Neměly žádné tělo. Byly to tři oči táhnuté dvojicí křídel. Kolem nic jsem cítil nadpozemskou auru. Ani ústa to nemělo, jen nadpozemský orbit kroužících podél jejich těl. Jejich pohledy byly probodávající, až dokonce soudící. Vycházela z nich taky omamující vibrace.
„Další zbloudilá duše, jež čeká na svou budoucnost,” řekl jeden z nich. Ale spíše ani neřekl. Znělo to, jako by mi promlouval do duše. A já jsem nemohl nic. Nemohl jsem mluvit, celé moje tělo bylo ztuhlé, bez žádné možnosti pohybu. Snažil jsem se s nimi komunikovat vnitřním hlasem, nebo jak to celé funguje.
„Dovol, aby jsme se ti představili,” začal ten uprostřed, „Já jsem Stvořitel, po mé pravici je můj syn, Ježíš, kterého jste nechali brutálně popravit, a po mé levici je Duch svatý,” představil je a já jsem strnul šokem. Tohle, co před ním stálo, nebo spíše levitovalo v prostoru, byla biblická svatá trojice.
„Za celý svůj život jsi spáchal proti desateru, a to hned několikrát v několika různých interpretací,” sdělil mi do hloubi duše Ježíš.
Najednou se mi zamotala hlava. Připomnělo mi to efekty extáze, který jsem v životě užíval. Různorodé barvy se mi vpily do mého vědomí. Přemítaly se, házely sebou, kombinovali se do sebe a vytvářely halucinace.
Najednou se objevil ve svém pokoji. Vznášel se vedle chabého lustru, jenž jen tak tak visel sotva na dvou drátech ze stropu. Divil jsem se, že přes všechnu škodu stále funguje, nebo spíše fungoval. U rohu místnosti, kde stála stará postel. Na ní leželo moje ještě živé tělo, a drželo lesklý, od krve špinavý ostrý nůž.
Pod ním byla moje milenka. Ano, když jsem ještě žil, zabil jsem jí. A měl jsem pro to důvod. Ta coura neunesla, že podvádím svoji manželku a chtěla jí to prásknout. Zasloužila si to.
Jenže zde byl rozdíl. Každé bodnutí jsem cítil. Jako by protrhával mojí kůži, svaly, i orgány, až nakonec celou mojí duši. Bylo to k nevydržení, chtěl jsem pryč, ale nemohl jsem se pohnout ani malíčkem u nohy. Momentálně jsem zažíval peklo. Litoval jsem toho, kolikrát jsem jí bodnul i když to bylo v afektu.
Pak se moje živé já zvedlo, a bez žádné reakce odešlo z místnosti. Celé tělo mě bolestně pulzovalo, jako nekonečný žár podsvětí. Jakmile se zavřely dveře, můj zrak se zase vpil do barev jako na paletě nezkušeného malíře. Zase jsem se přehazoval ze strany na stranu, a toto psychedelické vnímaní reality mi začalo dělat zle od žaludku.
Následně jsem se objevil v obchodě. Přesně na tom místě, kde jsem před rokem ukradl samopal. Nacházel jsme se přímo u kamerového systému. Cítil jsem, jak sahám na onu zbraň. A když jsem jí konečně uchopil do svých ruk, moje dlaně se proměnily v žhavou lávu. Neskutečně to pálilo. Teplo se mi rozšiřovalo do celého těla. Bylo to k nevydržení a nekonečný. Připadalo mi to o dost déle, že v pokoji mojí milenky. A taky o dost bolestivější.
A pak nic, celé se to rozplynulo a já jen koukal sám sobě do obličeje. Seděl na kovové židli. Na hlavě měl jakousi plechovou helmu, pod níž se nacházela mokrá houba. Ruce i nohy byly svázané společně s křeslem smrti. Jeho výraz byl kamenný, bez žádných emocí. Očividně ničeho nelitoval, ale já ano, strašně moc.
Nakonec zatáhl popravčí za páku, a celá scéna se rozplynula, jako pára nad hrncem. Tělem mi projelo několik elektrických výbojů, a celý jsem se klepal. Vypadalo to, že se moje svaly konečně povolily. A já znovu spatřil tři levitující oči. Mlčely, nic neřekli a nepříjemné ticho nabralo na intenzitě. Celé tělo mě bolelo. Všechno, co jsem si teď prožil ve mě zůstalo. Ovšem jediné, co zmizelo, byly ty podivné bytosti. Zbyl jsem tu sám v této prázdnotě na věky věků.
