Skládám střípky světa,
ale žádný z nich nesedí,
jako bych měla jinou skládačku
než všichni kolem mě.
V ruce držím kousky,
co nepatří nikam,
nebo možná jen ne tam,
kam je všichni chtějí dát.
Matika je na tabuli,
čísla se míhají jak šum v rádiu,
rovnice se klikatí jak had,
ale já už dávno vypnula zvuk.
Říkají, že to není těžké,
že stačí přemýšlet,
ale co když přemýšlím pořád,
jen jiným směrem?
Dvojcípá nebo mitrální,
možná je to to samý,
možná není,
ale je to vážně důležité?
Vím, že úsměv je maska,
ale i maska může být úsměv,
že když se směju,
neznamená to, že jsem šťastná.
Vím, jaký je pohled na dno sklenice,
jak ticho křičí, když už není o čem mluvit,
jak zoufalství chutná po levným pivu
a jak prázdná kapsa nedává žádné odpovědi.
Prohledávám kalhoty,
ale vím, že tam nic není,
další pivo si nekoupím,
protože další pivo nevyřeší nic.
A stejně bych ho chtěla.
Obory se na mě smějí,
lákají mě jako bludičky,
každý slibuje něco jiného,
ale já chci jít všemi cestami najednou.
Chci pochopit čísla,
chci rozumět srdci,
chci psát slova,
chci vědět všechno,
a právě proto nevím, kam jít.
Možná už dávno jdu,
jen to nevnímám.
A uvnitř?
Uvnitř jsem to já.
Ne tahle unavená tvář,
ne tahle zmatená mysl.
Uvnitř jsem holčička s blond vlasy,
co se pořád ptá „Proč?“
a hledá odpovědi,
které svět nechce dát.