prázdný metro a pár kapek rosy,
který ještě zbyly na rostoucí trávě…
studený vítr a stránky novin
čtený při bílý kávě…
duší jinde, nežli tělem,
sama sobě spíše nepřítelem
prázdná jako to ranní metro
a taky plná jako oceány s nekonečným množstvím vody
oh, jak tenká je hranice
mezi temnotou a světlem na cestě do svobody…
kafe už vypitý a stejně na dně hrníčku smysl života jaksi nebyl
asi jsem blázen – hledat něco nebo někoho, kdo by to přebil.